DSC_1188

Přes Kašmír do Ladaku – na motocyklu Pulsar 150 cc

Je osm hodin ráno. Malátně se probouzím na autobusovém nádraží v malém městečku McLeojd Ganj, které před desetiletími posloužilo jako exil nejznámějšímu politickému utečenci, 14. Dalajlámovi z Tibetu. Tak a jsem zase v Indii, často se sám divím, jak se mi to stane. Chvíli sleduju jemné oblaky, lenivě brousící vrcholky okolních hor, které v tomto období pravidelně svlažují svahy oblasti Himáčal Pradéš. Nasávám chladný horský vzduch, kvůli kterému si v minulosti angličtí kolonizátoři zvolili podhimalájské oblasti za svá „relaxační centra“, aby přežili další pobyt ve spařených městech na jihu Indie. I rozbolavěný autobus zaslouženě oddychuje po 12 hodinové nonstop jízdě z Nového Dillí. Zdá se, že společnosti HPTD (Himachal Pradesh Tourist Department) sloužil už pěkných pár let, obávám se však, že do důchodu má ještě daleko.

Začalo pršet, a tak s dalšími třemi turisty přivoláváme pohotového taxikáře, který se snaží ukrojit svůj podíl z letošní turistické nadílky a vydělat si na skromné živobytí. O hodinu později už skládám batoh v jednom z guesthousů, majitele znám z mých předchozích návštěv. Je to Kašmírčan a bude mít pro mě jistě cenné informace o aktuálním dění ze své domoviny. Můj geniální plán na vyčištění hlavy totiž zahrnuje právě nestabilní oblast Kašmíru a to i přes to, že jsem jeho zelené údolí už ze sedla motorky obdivoval. Bylo to v roce 2007, kdy v hlavním městě Šrinagar vypukly nepokoje a já jsem byl rád, že jsem se odtud dostal bez újmy na zdraví. Zdá se, že situace je už dnes klidnější a všichni mě ubezpečují, že Kašmír je „safe“, což je hláška přinejmenším zavádějící. Z Kašmíru mám v plánu vyrazit po legendární „Srinagar-Leh highway“ vedoucí do oblasti zvané Ladak, která je součástí severoindického regionu „Jammu a Kašmír“. Ladak je rájem vysokohorských turistů, nabízí úžasné pěší túry, nezřídka trvající i 2 týdny. Hlavně je to ale jedna z posledních oáz tibetského budhismu. Zde chci na motorce ještě navštívit staré lamaistické kláštery a potom ji prodat.

 

Motorka

Mým prvním úkolem je někde se najíst a druhým sehnat motorku. Košér jídlo není, v této Tibeťany obydlené vysokohorské vesnici, žádný problém. Na výběr je několik druhů momo, což je synonymum pro naše napařované buchty, plněné sýrem, zeleninou, ale i mletým masem. Výborná je též hustá tibetská polévka – thukpa- se širokými domácími těstovinami anebo klasické jídlo v horských oblastech – rýže s čočkou nebo cizrnou. K tomu všudepřítomný sladký mléčný čaj a takto posílený se vydávám do ulic, napospas místním motorkářům.

Jsem rozhodnutý motorku koupit a na konci poutě ji zase prodat. Její shánění je v Indii podivuhodný rituál, který mě nepřestane fascinovat. Člověk si prostě kráčí po ulici, pokecá tu s jedním, tu s druhým prodejcem jakéhokoliv zboží a když se tou ulicí vrací zpět, většinou už nějakou motorku na prodej mají. Tímto způsobem se dozvídám o anglánovi, který opravuje a prodává Enfieldy na okraji města. S pochybně načrtnutou mapou se za ním vydávám, nalézám ho v garáži skloněného nad totálně vybrakovaným strojem. Má právě na prodej jen jeden kousek a po jeho básnické otázce „tuhle asi nechceš“, navíc zjišťuju, že od ní nemá doklady. Ne, že by k něčemu byly, ale nerad bych měl v rukách kradenou motorku.

Další garáž vypadá pozitivněji, ale majitel tu není, jen jeho zaměstnanci. Mají sice plné ruce práce, ale na čaj se mnou si čas najdou a za chvíli už volají šéfovi z mobilu, který tu má úplně každý (taxy za volání jsou tu neskutečně nízké, mobil tu má i čistič obuvi oblečený do jakéhosi špinavého hávu), že tu mají bledou tvář, kterou může pumpnout o nějaký ten dolar. Za chvíli mně garážnický boss bere do svého domu zavaleného motorkami nejrůznějšího kalibru. Rozhoduju se pro malou kubatúru 150cc, i tak se na místních cestách rychle jezdit nedá a s malou motorkou je prostě větší sranda. Za cca 7000 Kč se na mě modrometalicky usmívá zachovalý Pulsar.Brzy i motor funguje, světlo svítí, blinkr bliká, přístrojovka je v háji, ale to mi nevadí. Rovnou ji
osedlávám a s velkým batohem na zádech vyrážím brázdit cesty směrem na Udampur.

Cesta do Kašmíru

První momenty na motorce jsou nezapomenutelné, v poklidném tempu míjím jednu vesničku za druhou, při pomalé jízdě stíhám registrovat všechno dění okolo. Tady je ještě příroda plná síly, krásně zelená tráva a vysoké stromy, v Ladaku z toho zbyde jen poušť a kamení. Život místních sa odehrává, na rozdíl od našich končin, převážně venku. Vpravo se právě snaží slípka zachrániť svou zvířecí duši bezhlavým útěkem (no, hlavu zatím má), vlevo se válí pouliční psi, kteří tu mají opravdu těžký život. Nové podněty stimulují mou pozornost všemi směry a já mám pocit, že po dlouhých dnech v práci konečně zase naplno žiju. Žádné
starosti mi teď netíží hlavu, dokonce mě ani nezajímá, kde budu spát, anebo co budu jíst.

Připojuju se na hlavní silnici a tady začíná tak trochu boj o své místo na planetě. Fascinuje mě, jak se dokáží kamikadze řidiči dožít vysokého věku, ale jelikož všechny auto jeví stopy po menších nárazech, bude to nejspíš tou nízkou rychlostí. Chci se vyhnout městu Jammu, a tak volím zkratku přes hory, tedy aspoň podle mapy. Ještě před tím, než opustím frekventovanou silnici, si dávám v malé restauraci vynikající dal (čočka) s plackami čapátí. První dny nezapomínám vždy zapíjet jídlo Coca Colou, ta je v Indii k dostání i v té nejzapadlejší díře.

Po odbočení z hlavní silnice se moje trasa vine střídavě po asfaltce a prašné cestě. Není tu velký provoz a já jsem na vrcholu blaha, motorka spokojeně vrká, nedávám jí nijak zabrat a navzdory nepohodlnému velkému ruksaku si užívám každou sekundu v sedle. Až před Udampurem si uvědomuju, že za světla už hotel nenajdu, což mě naplňuje mírným stresem – nerad jezdím v noci i u nás, natož ješte v Indii. Navíc začalo pršet a moje světlo je opravdu jen na ozdobu. Předjíždějí mě dva mladí místní motorkáři a eskortují mě až k nejbližšímu hotelu. Div se světe, nic za to nechtějí! Na pokoji mě vítá obrovský šváb, úspěšně jsem ho zavřel do koupelny a po rychlé večeři se oddal spánku.

Další den chci dojet až do Šrinagaru. Je to sice jen 230 kilometrů, ale pamatuju si, že tento úsek je náročný hlavně díky neustálým kolonám armádních kamionů zásobujících indické vojáky, kteří hlídají konfliktní hranice s Pákistánem. Na cestě mě navíc stále blokují indičtí výletníci, kteří trvají na tom, že se se mnou vyfotí – podobám se prý nějakému známému hráči kriketu a to je v celé Indii fanaticky sledovaný sport. Párkrát se to snést dá, ale už mi začínají pěkně lézt na nervy. Právě, když jedu přes oblíbené turistické středisko Patni Top, spustil se déšť, cestu zahalila hustá mlha a mně je nepříjemná zima. Každou chvíli zastavuju a dávám si sladký mléčný čaj připravovaný v malých dřevěných chatrčích podél cesty. Nepřízeň počasí však beru jako součást cestování
a neztěžuju si. Navíc déšť netrvá dlouho a když se cesta opět vrátí do nižších poloh, obdivuju nádherné a zelené údolí Kašmíru, které má tu smůlu, že sa nachází mezi Indií a Pákistánem a obě strany mají o toto území eminentní zájem. Dodnes je velká část takzvaného Baltistanu sporná, na jedné mapě je označovaná jako území patřící Indii, na druhé Pákistánu.

Kvůli lepšímu procítění atmosféry sesedám z motorky a ze strmého okraje cesty fotím opice, které sa nekompromisně dožadují úplatků v podobě jakéhokoliv jídla. Zastavuje u mě vojenský džíp, vysedá „náčelník“ a z dalších džípů vyskakují vojáci a staví se pěkně okolo mě. Nasazuju svůj nejlepší úsměv a doufám, že je odzbrojující, protože týpci mají v rukách samopaly.

Náčelník : Máte nějaký problém?
Já: Všechno v naprostém pořádku (nějak předpokládám, že jeho otázka je sarkasmus)

Náčelník se chvíli dívá na foťák a já se snažím vzpomenout si, zda jsem cestou neviděl značku zákaz focení (bez keců, před Kargilem je).

Náčelník: (ukazuje na foťák a znalecky přikyvuje) Teleobjektiv?
Já: Ne, širokouhlý. Fotím si krajinu, je prostě nádherná.

Dávám mu ho do ruky a když ho převzal, vydechnu si. Chvíli se bavíme odkud jsem, nakonec mi velitel podává ruku a přeje šťastnou cestu. Skutečně si tedy mysleli, že mám poruchu na motorce. S indickou armádou jsem zatím nikdy problém neměl, vždy mi byli, jako turistovi, nápomocní. Domácí kašmírci často takové štěstí nemají.

Šrinagar

Čím blíže jsem ke Šrinagaru, tím se hradba indických vojáků zvětšuje, často celé šiky prohledávají kraje cesty s odminovávacím zařízením. V městě se z posledních sil ubytovávám v houseboatu – je to vlastně malý hotel plavající na nejznámějším kašmírském jezeře Dal. Povím vám, je to luxus, po turistech ani vidu ani slechu, a tak mám loď celou pro sebe.

Ve městě nechci zůstat déle, než je nutné, a tak další ráno sedlám svůj modrý šíp a snažím sa napojit na jednu z nejznámějších himalájských cest, tzv. „Srinagar – Leh highway“, která je dlouhá asi 450 kilometrů a plus mínus kopíruje pradávnou trasu himalájských karavan, které kdysi vezly zboží do Číny. Kašmír je totiž známý chovem koz, jejichž nejjemnější srst (tzv. pašmína) se využívá v oděvním průmyslu a je i tady pěkně drahá. Tato dálnice se z nížin Kašmíru zdvíhá do vysokohorské pouště Ladaku a byla vybudovaná kvůli indické armádě. Je sice celoročně udržovaná, ale sesuvy půdy jsou na denním pořádku. Snad právě kvůli vysokému stupni nejistoty mám tuto úžasnou cestu tak rád, člověk na ní musí být pozorný a stále ve střehu. Směrem k Ladaku sice armádních vozů ubývá, za to však přibývá neúnavných pestře zbarvených zásobovacích kamionů (hlavně řidiči si myslí, že jsou neúnavní)…

Můj kašmírský přítel Umer

Opět začalo pršet, a tak se pomaly kloužu po silnici, kterou pár kilometrů za Šrinagarem kříží ocelový most přemosťující rozvodněnou řeku (tento rok prší fakt až moc). Most se mi stal takřka osudný, kamion přede mnou prudce zabrzdil, a tak nezbývalo nic jiné, než ho následovat. Na absolutně hladkém kovovém mostě to samozřejmě znamenalo smyk, který předcházel poměrně nepěknému pádu a nárazu do svodidel. S pomocí dvou dětí jsem dotlačil motorku přes most a začal se lízat z ran. Mám nepříjemný pocit, že jsem si zlomil ruku, pár dalších odřenin mě příliš nemrzí. Motorka bude též potřebovat doktora, a tak se značným sebezapřením dojíždím k nejbližší garáži, kde se jí zmocnili místní kutilové. Sedím pár metrů od nich v malém stánku, kde místní vaří čaj pro sebe i všudepřítomné indické
vojáky. Kašmírci neumí příliš dobře anglicky, ale za chvíli přichází vysoký hubený muž, který řec bývalých kolonizátorů ovládá lépe než já. Jeho jméno je Umer a navzdory mé počáteční nedůvěře se z něho stal na nejbližší 2 dny můj zachránce a kamarád. Osud Umera, podobně jako mnoho jeho vlasteneckých kamarádů, opravdu není záviděníhodný. I když je vzdělaný, nedostane nikde práci, a tak provozuje u hlavní silnice malý obchod s kosmetikou a oděvy pro Indy, kteří tudy absolvují každoroční pouť (tzv. yatra) k posvátným jeskyním Amaranath. Protože v této usedlosti není žádné ubytování pro turisty, skládám se na podlahu obchodu a navštevuju místního doktora kvůli ruce. Zlomená není, ale za pár rupií si kupuju „mast, která všechno zahojí“ a celý následující den usilovně masíruju bolavé místo. Div se světe, pomohlo to. S Umerem probírám situaci Kašmíru a povím vám, není to žádná sranda. Z Umerových slov „Nemůžeme vinit naše otce, že jsou teroristé“ jsem pochopil, že úplně čisté svědomí tu má asi málokdo. On se ale zachoval pohostinně i ke mně a to mě vůbec nezná – věří, že i jemu bůh (Alah) pomůže, když bude pomáhat druhým a tomu já říkám zdravý rozum. Na druhý den ráno vběhli do obchodu Indové a Umer rozprodal všechno oblečení, které v krámku měl, takže to musí být i pravda.

Konečne Ladak

Během dvou dní strávených převážně na zápraží obchodu, dali opraváři motorku do pořádku. Mám pocit že ji několikrát celou rozebrali a zase složili a nakonec
se rozhodli, že přední vidlice poškozená nebyla (ale fakt ji rozebrali několikrát), vyměnili jen blatník a celou motorku trochu srovnali. Za mírného deště se loučím s mým kašmírským přítelem a vyrážím vstříc osudu do vysokohorských pustin Ladaku. Obávaný průsmyk Zoji La jsem překonal bez větších problémů, některé zásobovací kamiony takové štěstí neměly. Mnohé z nich totiž zůstaly uvíznuté v nekonečných serpentinách a hromadě hlíny sesunuté z nezpevněných svahů, do kterých je silnice doslova vyřezaná. Nad průsmykem dostává krajina rozdílný ráz, zeleň díky himalájskému srážkovému stínu ustupuje. Stáda dobytka a ovcí zde pasou kočovní nomádi, ale před Kargilem už mou pouť sledují jen vysoké hory zvětrané neustálým působením větru, vody a silného slunce. Cítím, jak se spolu s krajinou otvírám i já novým myšlenkám i tichu, které v člověku vzniká když se mysl náhle utiší. Vedle horských velikánů, často přesahujících výšku 5000 metrů, se člověk cítí skutečně malý a bezbranný, snad jako malé dítě v rukách svých rodičů.

V klášterech Mulbekh a Lamayuru

V Kargilu jen přespávám, toto místo se mi nikdy příliš nelíbilo. Za to cesta, která vede do mého nejbližšího cíle, je naprosto úchvatná. Po pár kilometrech se začíná vinout podél posvatné řeky Indus. Míjím muže, kteří odlamují skalní stěny a rozšiřují cestu a zastavuju až v Mulbekhu u 500ti leté skalní sochy a čistou náhodou sa stávám součástí každoročního festivalu. Neuvěřitelný je hlavně rituál předpovídání budoucnosti, při kterém se jeden z vesničanů mění v médium a předpovídá budoucnost celé vesnice. Navzdory tomu, že bych měl tento rituál rád zaznamenaný, nechávám foťák v brašně a jen si ho užívám.
Dalším zastavením je klášter Lamayuru, místo, kde slavný indický jogín Naropa strávil v meditační jeskyni několik let. Okolo ní následně klášter vyrostl a jeskyni samotnou si prohlížím už z jeho nitra. Přespávám v hotelu, který patří klášteru a ráno se ještě účastním ranní pudži – čtení a recitování súter.

Město Leh

Poslední úsek do Lehu je relativně nenáročný, směrem k velkému městu se cesta zlepšuje, a když v dálce vidím klášter Spituk, vím že jsem už u cíle. Po ubytování se v jednom z mnohých guesthousů, se vydávám do města, motorku jsem lehce prodal místním Kašmírcům vlastnícím obchod s pašmínou a koberci. Po pádu trochu ztratila na ceně, ale za cca 3500 Kč to už není moje starost. Můj ladacký trip tedy končí. Džíp mě po 20 hodinách téměř nepřerušované jízdy přes vysoké himalájské průsmyky přemístil do zelené oblasti Himáčal Pradéše a města Manali, které je prý oblíbeným cílem indických novomanželů. Má motorkářská story končí ve zdraví a šťastně, jsem za to vděčný všem silám, které při mně stály. Kdo ví, kdy budu mít možnost si tuto dobrodružnou trasu projet znovu a jaké příhody pro mě ješte připravuje …

ZANECHTE KOMENTÁŘ